okno č. 1 Sv. Václav, historizující styly 19. stol.

 Okno č.1

       bylo vytvořeno díky dotaci z Evropské unie. Tuto dotaci nám pomohl získat MAS Vladař, jmenovitě p. Sušánka.  Jemuž velké díky. 

Toto okno okno zachycuje historizující styly 19. století.  Je vytvořeno podle velmi zdařilé vitráže v nedalekých Podbořanech.  Svatý Václav je navíc symbolický pro Český národ. Původní předloha:

 Toto okno naše firma r. 2009 restaurovala, takže známe všechny technické detaily, které původní vitráž obsahuje. Zaujímavé je, že vyobrazená orlice je na místo černé barvy šachovnicově červenobílá (moravská zemská). Vysvětlením by mohla být neznalost autora. Většinu vitráží v této době v našem kraji skládali spíše němečtí sklenáři. Vitráž byla zhotovena velmi kvalitně a byly v ní použity různé technologie . Leptání přetahů a následné dobarvování a stínování tmavěhnědou sklářskou vypalovací barvou.  K malování byla ještě využita stříbrná lazura, o které se zmiňuji již v gotickém zpracování vitráží a hlavně renesance. Vše ostatní bylo z barevného skla. Což bylo pro tuto dobu velmi typické.

  Známe, že byla vyrobena r. 1898, kdy historizující styly ve vitrážích dosahovaly vrcholu. Což je zcela zřetelně znát na sloupech , erbech a květinovém zdobení. Historizující styly 19. století v sobě absorbovaly všechen um výtvarných stylů, propojovali v sobě gotiku, renesanci, klasicismus a vznikala tak jakási krásná míchanice tehdejších znalostí. Nešlo o to být stylově čistý, ale o povrchní krásno. To však vůbec neubírá na řemeslné zručnosti, která byla velmi precisní. Dílny se vysoce specializovaly a řemeslo dosahovalo svého vrcholu. Dokonce určití malíři na sklo pracovali pro více dílen a dodávali třeba jen namalované obličeje a ruce. Velké dílny dokonce měly vzorníky s předpracovanými návrhy a takový donátor si mohl již přijít konkrétně vybrat z katalogu. Tak se často stávalo, že určitého světce jste ve stejné poloze ve stejných barvách mohli shlédnout v různých částech dosahu určité vitrážnické dílny. Změny se pak hlavně dělaly v pojetí pozadí, podle finančních možností donátora.

ukázka výroby:

Legenda o sv. Václavu:

Patron České země, Atributy: anděl, hrozen, klasy, korouhev, meč, knížecí odznaky, orlice, štít a zbroj. Svatý Václav byl čtvrtý potomek knížecího rodu Přemyslovců. Za jeho vlády podle legend České knížectví vzkvétalo, zejména zásluhou dojednaného míru s německým králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Jeho bratr kníže Boleslav I. jej však nechal před branami kostela v Mladé Boleslavi zavraždit. Mocenské boje v tehdejší době nebyly nikterak vyjímečné a většinou, kdo byl silnější, získal moc. Legenda o sv. Václavu se však velmi hodila rozvíjejícímu se křesťanství. A tak společně s babičkou Ludmilou nově vznikající stát dostal své první světce, kteří zemřeli mučednickou smrtí za křesťanskou víru. Navíc Václav počal před nebesy i před pozemským světem reprezentovat panovnický rod, a tak se jeho legenda velmi hodila i přemyslovské politice. Později i král Karel IV. nechal udělat svatováclavskou korunu. K odkazu sv. Václava se hlásili i husité. Lidé se k němu obraceli v těžkých  chvílích, a legenda praví, že až bude českému národu nejhůře, povede na bělouši blanické rytíře za záchranu Českého státu. Stejně však, jak byl rozporuplný jeho život, tak se i rozporuplně vykládala jeho legenda - podle toho, jak se komu hodilo.

Jedním z největších představitelů této doby byl malíř Jan Zachariáš Quast:

 Jan Zachariáš Quast 
      Narodil se 28. října 1814 v Březové na Karlovarsku. Zachariáš se od mala učí malbě na porcelán od svého otce. V 19 letech odchází jako tovariš z Karlovarska na zkušenou „do světa“. Prošel Saskem do Lipska, dál do Berlína a při cestě zpět se podívá do Míšně, Drážďan a Teplic. V dalším roce odchází znovu a tentokrát do Vídně a v roce 1835 je už na cestě do Bavorska. Na svých cestách navštěvuje malíře porcelánu. Mezi léty 1836 – 1838 se celá rodina stěhuje do Prahy, kde jeho otec zakládá vlastní dílnu na malování porcelánu. V letech 1838 až 1839 Zachariáš studuje malířskou akademii. Po studii pracuje v Praze jako malíř porcelánu a v roce 1843 se oženil s Eleonorou Zuzanou Dechantovou. V roce 1845 umírá jeho otec a on přebírá celou jeho dílnu. V polovině 19. století je již velice známým a uznávaným malířem, který získává spousty ocenění za svou práci. Jeho dílna se stává jeho ateliérem a stěhuje se na Národní třídu. Zachariáš maluje již jak na porcelán, tak na sklo. V 50. letech začíná také malovat sklomalby pro kaple a kostely. Jednu ze sklomaleb dělal i pro kapli na zámku císaře Ferdinanda v Zákupech. Je neustále v práci, na nic jiného nemá čas a i díky tomu se dostává na chvíli do ústavu chorobomyslných, kde se později uzdravuje a pokračuje ve své práci. Pro své malby se mu podařilo vyvinout speciální barvy. To již dostává svou nejlepší nabídku, roku 1863 mu Jednota pro dostavení hlavního chrámu sv. Víta navrhuje, aby jim namaloval šest oken do centrální kaple chóru. Zachariáš tedy během tří let zhotovil všech šest oken, která byla okamžitě osazena a Jednota ho požádala, aby nadále pracoval na chrámu sv. Víta. Je šťasten a hrdý, že může pracovat na tak vlastenecké práci, a po namalování a osazení několika dalších oken ho Jednota propouští a najímá si rakouskou firmu v Insburku (jeho okna byla později dokonce sundána). To ho dosti zklame, a tak odchází na šumavu do Lenorské sklárny ke skláři Wilhelmu Kralikovi, kde se ujímá vedení malířské dílny a kreslířské školy. Byl velkým přínosem pro dílnu, neboť nedlouho po jeho příchodu se zvýšila a zkvalitnila výroba (vyučil tam spousty malířů). Zachariáš se nadále věnoval sklomalbě, ale už začínal i experimentovat s fotografiemi. Neustále pracoval na různých zakázkách v Plzni, Praze, Norimberku atd. Dodnes nevíme proč neměl na sklonku života dost peněz, když byl neustále tak pracovně vytížen. Možná to bude tím, že musel platit dlouhé pobyty jednoho ze svých synů v ústavech choromyslných v Praze a Dobřanech. Jeho synové ve svém životě pracovali jako malíři, či fotografové, až na jednoho, který se stal sklářem. Jan Zachariáš Quast zemřel 9. srpna roku 1891 v Písku. Jan Zachariáš Quast byl jedním z nejlepších vitrajistů své doby a lze jej považovat jako velice význačného zástupce našeho národa.